Praporčice Olga Kadrnožková zachraňuje lidské životy na palubě vrtulníku už pětadvacet let

Že bude zdravotní sestrou, to věděla už od dětských let. „Víte, s tím se asi už musíte narodit,“ usmívá se sympatická zdravotní sestřička, kterou prý vůbec nenapadlo, že by se profesně věnovala něčemu jinému. Je rázná, ale i empatická a okamžitě se napojí na vaší frekvenci a hlavně máte okamžitě pocit, že si se vším ví rady.

Z civilu do armády

Když nastupovala v roce 1992 jako zdravotní sestra záchranářka, tehdy ještě na civilní tabulku, měla za sebou absolvování střední zdravotní školy a praxi. Tehdy stačilo, že má povinnou nástavbu ARIP, což je anestezie, resuscitace a intenzivní péče. Prošla povinnou praxí ve vojenské nemocnici. Samozřejmostí byl také jazyk. V případě Olgy Kadrnožkové to byla němčina, kterou mrská jako češtinou. V roce 2004, s profesionalizací armády, přešla na vojenskou tabulku jako voják z povolání. „Skoro ve čtyřiceti na mě čekal celý přijímací proces rekrutačního náboru, včetně zdravotních a psychologických testů i tělovýchovy,“ vzpomíná sestřička. „Dnešní zájemce o tuto profesi musí mít bakalářský titul, ARIP a znalost jednoho jazyka, pokud možno angličtiny, a pak také praxi, nejlépe na anesteziologicko-resuscitačním oddělení (ARO) nebo na nějakém oddělení jednotky intenzivní péče (JIP),“ doplňuje ještě informace případným zájemcům.

Během svého působení pak prošla mnoha zdravotními a jazykovými kurzy. Zkoušku STANAG 2 si hned na začátku udělala z němčiny, následovaly zkoušky z angličtiny STANAG 1 a 2 a pak ještě přidala STANAG 1 z francouzštiny.

Začátky byly krušné

„V roce 1992 ještě nebylo takové pokrytí leteckou záchrankou jako je dnes, proto jsme třeba za den startovali i desetkrát,“ vzpomíná Olga Kadrnožková. „A bylo to od nehod, až po utopené - alergické reakce, infarkty, náhlá bezvědomí i popáleniny. Tenkrát jsem prošla zatěžkávací zkouškou, protože v těch prvních dvou měsících jsem si vyzkoušela snad celou škálu zásahů.“

Nastoupila na začátku prázdnin, dvě kolegyně odešly na dovolenou a zůstala sama. „Vnímala jsem nejen tu psychickou zátěž, ale i tu fyzickou,“ vzpomíná na své první lety zdravotní sestřička. „Strašně mě třeba překvapilo, jak horko bylo na palubě. To se ještě létalo vrtulníkem Mi-2. Tam se nedalo otevřít okénko, žádné větrání, žádná klimatizace, prostě strašný horko. A fyzicky? No jéje! Tehdy jsme lítali v posádce jenom tři ─ lékař, sestra a pilot, takže jsme museli všechno zvládnout sami. Dnes létáme vrtulníkem W3A Sokol, je nás tam pět a posádku tvoří kromě mě a lékaře ještě dva piloti a palubní technik.“

Na konci prázdnin, po dvou měsících záchranářských galejí, byla zničená. Dokonce přemýšlela o tom, jestli na tuto práci má. „Naštěstí jsem to překousla, vydržela jsem a dnes jsem za to moc ráda, protože je to přece jenom krásná práce, zvlášť když víte, že ta vaše pomoc někoho zachrání. Pak si řeknete, že ta práce má smysl, i kdyby se jednalo o jeden zachráněný život,“ usmívá se záchranářka.

A co by vzkázala případným zájemcům o tuto profesi? „Ať se toho vůbec nebojí, je to krásná a naplňující práce, která zachraňuje lidem život. A to je přece prima pocit, ne?“ usmívá se praporčice Olga Kadrnožková, která absolvovala tuto poslední službu na letecké záchrance a po jejím skončení odcházela na zasloužený odpočinek do civilu. Po téměř pětadvaceti letech ve vzduchu.