Nemocnice vrcholem pyramidy

Ředitelem Agentury vojenského zdravotnictví je více než půl druhého roku Zoltán Bubeník. V květnu letošního roku byl jmenován do hodnosti brigádního generála. V následujícím rozhovoru jsme se zaměřili nejen na vojenské zdravotnictví.

Jaké pocity má lékař, když nastupuje do tak vysoké manažerské funkce? Není mu trochu líto, že opouští takové to řemeslo, tu praktickou medicínu?

Víte, do takto vysoké funkce se dopracováváte na vrcholu své kariéry. Už v určitém bodu služebního postupu dochází ke zlomu, kdy se lékařská praxe dělá více méně jako doplňková. Tak nějak pro radost a osvěžení mysli. A to, i když vykonáváte takové manažerské funkce, jako je náčelník centra zdravotních služeb či velitel polní nemocnice. I na tomto stupni se již velice intenzivně musíte zabývat řízením lidí a není to o čistém výkonu medicíny. Čili o lítosti bych asi nemluvil, ale nezastírám, že práce s pacienty mi chybí. Takže se snažím uchovat si alespoň nějakou ambulantní praxi. A to nejen kvůli medicíně jako takové, ale i z hlediska zachování kreditu u kolegů a odborné veřejnosti.

Takže i při takto vysoké funkci máme možnost lékařské praxe?

Ano, jde jen o to si nějakým způsobem zorganizovat čas. Osobně preferuji službu na oddělení Emergency v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. Jedná se o noční služby, tedy práci s akutními pacienty. Není to úředničina spojená s vypisováním protokolů o úrazu, pojistek či poukazů na lázně. Nejvíce vás těší, když pacient přichází s nějakou akutní bolestí a do hodiny dvou odchází stabilizovaný.

Před nedávnem jste byl povýšen do hodnosti generála. Je to pro vaši agenturu výhodou, když v jejím čele stojí generál?

Má to nesporně význam. Na jednu stranu je to záležitost systémová, protože takto jsou prostě nastaveny podmínky. Každá pozice ředitele agentury, ať již vojenského zdravotnictví, komunikačních a informačních systémů či logistiky, je stanovena jako generálská. Zároveň je to ale ocenění práce všech mých podřízených a kolegů. Přece jenom pokud potřebuje zdravotnická služba něco prosadit, tak z pozice generála to má určitou vážnost. Prostě to, co pronesu, je bráno závazně, jako že jsem všechny okolnosti a souvislosti důkladně zvážil a promyslel. Zároveň je to ale také určitý závazek. To, co se po mě chce, je požadováno s plnou odpovědností.

Jste lékař, manažer, cítíte se být také vojákem v tom pravém slova smyslu?

Samozřejmě! Koneckonců ředitel agentury musí být pomalu více vojákem-velitelem, než odborným manažerem. Už jsem si za ta léta praxe zvykl používat následující přirovnání. Vojenská lékařská fakulta a vše, co jí předcházelo, vychovává podle mého názoru především lékaře-vojáka. Takový lékař si na vojenské prostředí zvyká postupně, učí se a seznamuje s veškerými atributy vojenského života. Máme mezi sebou ale i kolegy medicínsky velmi zdatné a vzdělané, kteří přišli z civilních lékařských škol. Pokud jsou v armádě krátkou dobu, pak to jsou pouze „lékaři v uniformách“ a to je ten zásadní rozdíl.

Odbory a lékařská komora nás děsí tím, že civilní zdravotnictví je před kolapsem. V jaké kondici je vojenské zdravotnictví?

Vojenské zdravotnictví je i díky posledním organizačním změnám, které se uskutečnily v návaznosti na přijetí novely zákona o vojácích z povolání, v docela dobré kondici. Před vznikem agentur v roce 2013 bylo nutné takzvaně optimalizovat naše počty. Což v konečném důsledku pro nás znamenalo pokles o dvě stě systemizovaných míst. Museli jsme jednak propouštět, ale zároveň také, abychom neřezali až tak do živého, byli jsme nuceni vyškrtat i neobsazená místa. To samozřejmě na určitou dobu destabilizovalo systém vojenského zdravotnictví v tom smyslu, že absolventy Fakulty vojenského zdravotnictví a lékaře získané z náboru bychom neměli kam umístit. Prostě pro ně neexistovaly tabulky. Počátkem července letošního roku se naštěstí naše počty vrátily k původním stavům. Máme 1 305 tabulkových počtů, což umožňuje dlouhodobý stabilizovaný rozvoj zdravotnické služby a postupné doplňování absolventů Fakulty vojenského zdravotnictví na daná systemizovaná místa. Ve všech profilech vojenského zdravotnictví je nastavena přehledná kariéra. A to nejen v medicíně, ale i ve vojenské farmacii, vojenské kynologii, ve vojenské veterinární službě a také třeba v naší výkladní skříni, kterou je Vojenská letecká záchranná služba v Líních.

Diskutuje se o tom, zda kromě absolventů lékařské fakulty nezískávat lékaře přímo z civilu. Nemáte ale nyní naopak problémy s personálním doplňováním?

Preferujeme doplňování z Fakulty vojenského zdravotnictví. Samozřejmě přivítám možnost, aby plně kvalifikovaný atestovaný lékař z civilu nastoupil do vojenských řad. Bránil bych se ale tomu, abychom brali do armády lidi, kteří mají sice ukončené zdravotnické vzdělání a získali titul lékaře, ale nemají zahájenou specializační přípravu. Směrná čísla Fakulty vojenského zdravotnictví pro oblast vojenské medicíny se pohybují kolem dvaceti ročně. To nám podle dlouhodobého strategického plánu plně postačí pro funkčnost zdravotnické služby a na zabezpečení všech jejích úkolů. Vyhovuje nám to i z hlediska plánovaného kariérního postupu.

Pod agenturu nespadají kamenné vojenské nemocnice, nicméně příslušníci polních nemocnic jsou v nich zařazeni na praxi. Jaká je spolupráce mezi těmito složkami?

Podařilo se nám nastavit výborný partnerský vztah na úrovni ředitelství agentury a ředitelství všech třech vojenských nemocnic a Ústavu leteckého zdravotnictví, a to zejména v oblasti vzdělávání, ať již specializačního či formy dlouhodobého stážování u příslušníků polních nemocnic. Pro tento proces máme na zajištění kontinuální praxe stanoveny dlouhodobé smlouvy. Dá se říci, že dvě třetiny příslušníků polních nemocnic, ať již lékaři či další zdravotnický personál, tedy sestry, řidiči atd., stážují ve vojenských nemocnicích. Zbytek je zařazen na kvalitních civilních pracovištích typu fakultních nemocnic. Samozřejmě, že hodně komunikujeme i se Sekcí průmyslové spolupráce a řízení organizací, pod kterou z hlediska dlouhodobého strategického rozvoje a ekonomického řízení vojenské nemocnice patří.

Jednou ze složek, která je vám podřízena, je Centrum letecké záchranné služby. Jakým způsobem jste se vyrovnali s tím, že od počátku roku 2017 byste měli leteckou záchrannou službu, kromě plzeňského kraje, zajišťovat i v jižních Čechách?

Přistoupili jsme k tomu s plnou vážností. Bereme to jako vládní úkol, který musí být z vojenského hlediska splněn. Zároveň nám ale jako zdravotníkům záleží na tom, aby péče pro zraněné a nemocné v daných regionech byla plně zabezpečena materiálně i personálně. Jak jsem již zmínil, na odboru urgentní medicíny a letecké záchranné služby došlo k navýšení systemizovaných míst. To nám samozřejmě z personálního hlediska významně pomůže. Zároveň jsme připraveni na základě smluvního vztahu či hlavní pracovní činnosti převzít dosavadní zdravotníky letecké záchranné služby v Českých Budějovicích a to nejen jako občanské zaměstnance, ale v případě zájmu i jako vojáky z povolání.

Představuje pro vás provozování letecké záchranné služby i určitou přípravu na podporu a zabezpečení bojové činnosti, formou SAR, MEDEVAC či STRATEVAC?

Jednoznačně. Bez nadsázky lze říci, že útvar letecké záchranné služby o zhruba třiceti lidech je jednou z nejlépe vycvičených jednotek v resortu. Asi se se mnou vojáci budou přít, že nejlépe jsou v tomto směru vycvičeni výsadkáři či průzkumníci, ale je potřeba si uvědomit, že zdravotnický personál letecké záchranné služby má pouze minimum akcí definováno jako výcvik. Všechno jsou ostré zásahy. Veškerá jejich simulace výcvikových činností probíhá pouze na prezentačních akcích typu CIAF, Dny NATO či Den pozemních sil. Do praktického provozu se navíc snažíme zapojit již studenty Fakulty vojenského zdravotnictví a samozřejmě i příslušníky polních, vojenských nemocnic a civilní příslušníky záchranné služby. Každodenní aktivita personálu letecké záchranné služby slouží i k tomu, aby kvalitním způsobem splnili úkoly tzv. MEDEVACU a případně i STRATEVACU v zahraničních operacích. K jejich úkolům tedy také patří převoz zraněných či nemocných ze zahraničních operací zpět do vlasti.

Někteří politici požadují, aby v budoucnu leteckou záchranku zajišťovali výhradně ozbrojené složky, tedy PČR a AČR. Jak vnímáte podobné plány, jste vůbec schopni něco podobného třeba ve střednědobém horizontu zajistit?

Osobně se domnívám, že se nemůže jednat o střednědobou perspektivu. Výběr kvalitního personálu, nastavení dlouhodobých parametrů a zabezpečení stanovišť letecké záchranné služby odpovídající technikou se neobejde bez precizního dlouhodobého plánu. V žádném případě tohle všechno nemůže být postaveno na náhodě. Pokud bychom neměli k dispozici dostatek personálu, pak nejsme schopni splnit tyto úkoly v plné míře. Výběr a příprava personálu přitom vyžadují dlouhodobou perspektivu. Na druhou stranu souhlasím s tím, že by bylo žádoucí a dobré, pokud bychom tuto službu zajišťovali my ve spolupráci s PČR. Ale ve střednědobém horizontu asi nejsme schopni splnit podobný úkol.

Doba poměrně intenzivního nasazování vojenských nemocnic v zahraničních misích se zdá být za námi. Jedná se prý o velice nákladnou záležitost. Jak moc je třeba během tří čtyř let reálné nasazení kompletní polní nemocnice?

Zabezpečení vojsk podle posledních zkušeností v zahraničních operacích vyžaduje opravdu precizní zdravotnické plánování. Přitom se ale potýkáme s nedostatkem kvalitního zdravotnického personálu nasaditelného do zahraniční operace – mluvím zejména o všech profilech chirurgů nebo lékařů intenzivní péče. To je zkrátka celosvětový trend. V nasazování zdravotnických jednotek se čím dál více prosazuje interoperabilita a modulární systémy. Je to snaha o propojení prvků z jednotlivých států, a to ať již zdravotnické techniky, materiálu nebo zdravotnických týmů do mnohonárodních celků. Zabezpečovat polní nemocnice výhradně vlastními silami a prostředky je v současné době jen v možnostech USA. Ale i ony stále více spoléhají na mezinárodní pomoc a spolupráci. Ostatně důkazem toho je působení našeho chirurgického týmu v americké nemocnici v Kábulu. S nasazením naší polní nemocnice se samozřejmě v plánovacích dokumentech počítá. Polní nemocnice je základním zabezpečujícím zdravotnickým prvkem brigády. Ostatně tyto prostředky vyčleňujeme pro úkolová uskupení, a to ať již pro NATO či Evropskou unii. V první polovině letošního roku jsme pro hotovost EU V4 Battle Group vyčleňovali polní nemocnici, ale i v tomto případě to bylo postaveno na bázi mezinárodní spolupráce. To znamená, že nějakých sedmdesát procent personálu a materiálu poskytovala Česká republika a zbytek byl doplňován modulárně dalšími státy.

Pokud by ale skutečně došlo k nějakému konfliktu velkého rozsahu, jsou obě naše polní nemocnice připraveny k nasazení, je v nich dostatek materiálu a lidí?

Lidé jsou na plných počtech. Samozřejmě se v tomto případě kalkuluje s tím, že vždy jsou doplňováni určití specialisté z kamenných nemocnic, případně z našich center zdravotních služeb a dalších našich prvků. Bereme například i veterináře, kteří mimo jiné dělají mikrobiologickou diagnostiku. Co se týče materiálu, tak 7. polní nemocnice je na plných stavech, a byla během posledním hotovosti pro evropské bojové uskupení úspěšně certifikovaná. U 6. polní nemocnice se jedná o materiál, který byl pořizován v letech 2001–2002, takže přece jen některé tyto položky jsou staršího data. V letech 2017 až 2018 je ale zajištěna a finančně kryta celková obměna klíčových kontejnerových pracovišť, stanových koridorů a nejdůležitějšího přístrojového vybavení.

V současné době se hodně hovoří o aktivní záloze, pracujete i vy s touto myšlenkou?

Aktivní záloha je pro nás jedním z hlavních úkolů pro nejbližší léta. A to nejen v oblasti výstavby vlastní jednotky zdravotnické služby, ale zejména z pohledu komplexního zabezpečení AZ zdravotnickou službou resortu od náboru počínaje a poskytováním zdravotní péče konče. Když jsem zmiňoval organizační a mobilizační změny, které nastaly od července letošního roku, tak především pro oblast Centra biologické ochrany v Těchoníně máme vytvořeny tabulky o více než sto třiceti aktivních záložácích. Tyto zálohy by v budoucnu měly být připraveny pro případ plné aktivace tohoto zařízení. To představuje přípravu na nejhorší možný scénář, kdy by v tomto centru muselo být hospitalizováno v oblasti karantény do sto lidí, v oddělení standardní péče do dvaceti lidí a v oblasti intenzívní péče do osmi lidí. Podle zákonů této republiky počty personálu, který působí ve směnném provozu, musí být nadefinovány až na téměř dvě stě osob. Vlastními silami a prostředky zdravotnické služby nejsme schopni tyto stavy zajistit. A to především pokud by polní nemocnice, případně její část byla nasazena v zahraničí. Navíc je mezi ministerstvy zdravotnictví a obrany uzavřena meziresortní dohoda na využití tohoto zařízení kromě jiného v oblasti výcvikových aktivit. Proto jsme přistoupili jak k navýšení počtů Těchonína jako takového, tak i k vytvoření určité nástavby z aktivní zálohy. V této souvislosti jsme připravili informační kampaň, díky níž se nám do konce srpna letošního roku podařilo získat pro službu v aktivní záloze v Centru biologické ochrany již více než tři desítky zájemců. To se za zhruba dva měsíce od platnosti balíčku branné legislativy jeví jako velmi dobrý výsledek.

Britské či americké polní nemocnice se soustřeďují na stabilizaci životních funkcí a následně zraněného vojáka přepraví do kamenných nemocnic. My jsme v minulosti přicházeli s poněkud odlišnou koncepcí a do polních nemocnic jsme vysílali velice kvalifikované chirurgy, kteří prováděli poměrně náročné zákroky přímo na místě. Je to i do budoucna trend, kterého se budeme držet?

Nedá se říci, že jediný způsob fungování amerických či britských polních nemocnic je pacienta stabilizovat a odvézt do kamenné nemocnice. Je nutné si uvědomit, v jakých podmínkách a na podporu jakých operací byly české polní nemocnice nasazovány. Během prvních misí v letech 1999 v Kosovu a Turecku, 2002 až 2004 v Afghánistánu a Iráku se jednalo o nemocnice spíše humanitárního charakteru, které nebyly zařazeny do určité bojové sestavy. K prvnímu takovémuto začlenění a zařazení pod velení bojových složek došlo až v roce 2007 a 2008 v Afghánistánu. Tam byla naší prioritou péče o zraněné vojáky. Jen shodou okolností a díky tomu, že jsme v Kábulu nebyli v epicentru bojů, naše nemocnice nebyla nikdy přeplněna zraněnými. Nemuseli jsme tedy až tolik využívat po stabilizaci životních funkcí systém strategické evakuace. Rozsáhlejší a náročnější zákroky jsme si mohli dovolit přímo na místě. To, co jste popisoval u Američanů či Britů je naprosto pragmatická záležitost. Když jsem byl během mého nasazení v Afghánistánu v roce 2007 v kandahárské polní nemocnici, zeptal jsem se velitele nemocnice kanadského plukovníka Thomsona, kdy a jakým způsobem cvičí tzv. MASCAL (pozn. hromadné ztráty). On mi odpověděl, že něco podobného cvičit nemusí, protože v tomto režimu působí prakticky nepřetržitě. Přitom mu během našeho rozhovoru za deset minut zazvonil telefon, že mají příjem dvanácti zraněných. V těchto případech je strategická evakuace koaličních vojáků životní nutností. Nedá se ale také srovnat komfort u strategické evakuace u pacienta, který je letecky převážen v plně vybaveném pracovišti ARO našeho STRATEVACu a jejich transport, který se často uskutečňuje na podlaze Herculesu. A to zejména z důvodu množství raněných. V obou případech je ale pacient náležitě stabilizován. Transport musí být za všech okolností zabezpečen tak, aby zraněného ještě více nepoškodil.

Zkušení frontoví vojáci vždy argumentovali tím, že během boje je lepší protivníka zranit, než ho zabít. Vyřadí se tím další čtyři vojáci, kteří musí zajistit jeho odsun z bojiště. Jaké jsou vůbec z tohoto hlediska kapacity zdravotnického odsunu, které mají k dispozici naše polní nemocnice?

Nemůžeme mluvit pouze o kapacitách zdravotnického odsunu našich polních nemocnic. Do procesu zdravotnického odsunu se zapojují všechny jednotky. Důležité je si uvědomit, že prapory pozemních sil mají ve své sestavě jak praporní obvaziště, tak i zdravotníky rot. Polní nemocnice jsou z hlediska zdravotnického systému vrcholem této pyramidy. Systém zdravotnického odsunu je vždy součástí léčby. Ze všeho nejdříve musíte udělat život zachraňující opatření přímo na místě. Pak teprve odsouváte pacienta na vyšší etapu, tedy na praporní obvaziště či polní nemocnici. Odsun je součástí léčebného procesu z důvodu posunu pacienta tam, kde máme více zdrojů, více lidí, materiálu a techniky. Abychom mu mohli poskytnout zásadní, život zachraňující výkony podle posledních poznatků vojenské medicíny.

Pokud vím, tak sanitní verzi Pandurů má k dispozici jen 4. brigáda rychlého nasazení. Máte k dispozici dostatek pancéřovaných sanitních odsunových prostředků, nejste v tomto směru odkázáni na starou techniku typu SKOT?

Našim přáním by samozřejmě bylo mít plnou „flotilu“ obrněných zdravotnických prostředků. V sestavě polní nemocnice je ale bohužel i tato starší, skoro bych řekl muzejní technika. Kromě toho ale disponujeme i zdravotnickou verzi obrněných automobilů Iveco. Polní nemocnice je z hlediska operačního scénáře přece jen trochu dál od přední linie. Úkolem naší obrněné techniky je vyjet směrem k prapornímu obvazišti a převézt zraněné směrem k nám. S ohledem na to tedy není nutné mít až tak vysoký stupeň balistické ochrany, jakým disponují například Pandury. Obrněné automobily Iveco na plnění tohoto úkolu zatím technicky postačují. Stupeň ochrany by měl být vždy adekvátní tomu, jakou jednotku podporujete. Trend směřuje k tomu, že by v budoucnosti měla mít zdravotnická služba identickou obrněnou techniku, jakou disponuje manévrové vojsko. Není možné si představit, že mechanizovaný prapor se přesunuje na bojových vozidlech pěchoty BVP či na Pandurech a pro zraněné vojáky jezdí balisticky naprosto nechráněný Land rover.

Jak jste na tom s vrtulníkovou technikou přizpůsobenou na odsun raněných?

Postrádáme skutečně dostatek vrtulníkových prostředků upravených pro zdravotnický transport a letounů s pevnými křídly, které by se používaly v rámci operací na taktické zdravotnické odsuny. Když už jsem vzpomínal zkušenosti z mise, tak kupříkladu na přepravu z Kandaháru do Kábulu, odkud by byl již STRATEVACem zajištěn odsun do vlasti. To ale není problém pouze České republiky, potýkají se s tím i ostatní státy. Navíc spoléháme na to, že při případném nákupu víceúčelových vrtulníků některé z nich budou variabilně uzpůsobeny na možnost zdravotnických transportů. Kromě toho máme v AČR k dispozici nejen sokoly, ale také vrtulníky Mi-171, které mohou být upraveny na tzv. verzi CASEVAC. Tedy k vyzvednutí pacienta z bojiště, poskytnutí nezbytných život zachraňujících úkonů a přepravu na vyšší zdravotnickou etapu.

Naše armáda asi nikdy nebude mít tak velké letecké odsunové kapacity, jako například Američané. Neklade to větší důraz na to, aby naši vojáci si byli schopni poradit přímo na místě?

Základem záchrany života je poskytnout první pomoc na místě. Jakmile nemáte možnost adekvátního rychlého odsunu, o to více se klade důraz na výcvik v technikách první pomoci. Tento systém se snažíme prosazovat napříč celým resortem, a to zejména u bojových útvarů. Je to otázka nejen výuky první pomoci a svépomoci, ale i výcviku nižšího zdravotnického personálu, tzv. Combat Life Saver. Zdravotníkem prvního kontaktu je bojovník, tedy voják, který se umí chovat v bojové situaci a my ho naučíme automaticky reagovat na to, jakým způsobem zastavit především život ohrožující krvácení, odstranit tenzní pneumotorax, zprůchodnit dýchací cesty a takto pacienta připravit na transport do zařízení, kde mu již můžeme poskytnout adekvátní lékařskou péči.

Když jsem byl v Afghánistánu, tak mi říkali, že nemalé množství příslušníků Afghánské národní armády zemřelo v důsledku toho, že se nepodařilo včas zastavit krvácení. Nám se tedy tento problém podařilo vyřešit?

Schopnost zastavení či výrazného omezení krvácení má v aliančních armádách mnohem vyšší efektivitu záchrany života, a to zejména díky systému výcviku první pomoci a použití sofistikovaných pomůcek. Systém přípravy do zahraničních operací a počty příslušníků především pozemních, ale i vzdušných sil, kteří jsou vycvičeni tímto způsobem, a to ať již v kurzech první pomoci či v kurzech Combat Life Saver je poměrně vysoký. Snažíme se o to, aby téměř v každém družstvu pozemních sil byl někdo s tímto výcvikem. Na to jsou zaměřena i výcviková centra. Vrcholové pracoviště v tomto směru představuje Fakulta vojenského zdravotnictví, která se zaměřuje na výcvik instruktorů v této oblasti. U 4. brigády rychlého nasazení, 7. mechanizované brigády a Velitelství výcviku – Vojenské akademie a 25. protiletadlového pluku ve Strakonicích jsou jednotlivá výcviková centra pro přípravu takto zaměřených vojáků.

A fakta

Generál Bubeník po absolvování gymnázia v Seredi (SR) zahájil svou vojenskou kariéru studiem na Vojenské lékařské akademii v Hradci Králové, kterou úspěšně ukončil v roce 1990. Po dvouletém praktickém výcviku, který vykonal v ÚVN Praha, nastoupil jako lékař obvaziště spojovacího pluku v Pardubicích a posléze ošetřovny Hradec Králové, odkud se postupně propracoval až na náčelníka odboru zdravotnického zabezpečení Správy zdravotnického zabezpečení Ředitelství logistické a zdravotnické podpory. Účastnil se zahraničních misí v roce 2004 v bývalé Jugoslávii KFOR – Kosovo jako zástupce náčelníka zdravotnické služby MNB (C), dále v roce 2007 v Afghánistánu – ISAF, kde byl velitelem 1. kontingentu AČR PN a CHJ. V lednu 2009 se stal náčelníkem odboru zdravotnického zabezpečení – zástupcem náčelníka štábu Velitelství podpory. Od roku 2011 do června 2013 byl zástupcem ředitele Odboru vojenského zdravotnictví MO. V červenci téhož roku vykonával funkci zástupce ředitele Agentury vojenského zdravotnictví AČR a to až do února 2015, kdy byl jmenován jejím ředitelem. Je členem lékařských společností jak doma, tak i v zahraničí.